
Hieroglyfický systém písma je velmi komplikovaný, používá přes sedm set různých znaků. Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva (orientace textu se pak určovala orientací znaků) nebo shora dolů. Pokud jsou psány shora dolů, jsou ohraničeny dvěma svislými čarami.
Nejprve byl každý předmět reprezentován vlastním obrázkem, nazývaným piktogram. Jak se písmo vyvíjelo, piktogramy začaly reprezentovat slova nebo hlásky, či skupinu hlásek. Ovšem původní smysl znaků přitom nevymyzel a byl zachován.


![]()
Obecně se dají egyptské znaky rozdělit do tří skupin:
Tyto znaky si podržely svoji původní hodnotu, čili jeden znak se rovná jednomu slovu. Je to odkaz na kořeny tohoto písma, které se projevovaly po celou dobu jeho existence a nikdy nevymizely.
jsou znaky, které již mají fonetickou hodnotu, a představují buď hlásku či skupinu hlásek. Tyto znaky lze dále dělit na jednoslabičná (jedna hláska či slabika) dvouslabičné a existují dokonce i trojslabičné.
Tato poslední sada znaků je poměrně specifická. Tyto znaky třebaže neměly žádnou fonetickou hodnotu, přesto mohly ovlivňovat i výslovnost. Determinativy však nejsou ani interpunkcí ani diakritikou a v našem písmu pro ně neexistuje žádný ekvivalent. Tyto znaky plnily upřesňovací funkci pro případ, že se dvě slova psala stejně. Determinativ, jako poslední znak slova, pak upřesňoval jeho význam. Je to jako kdyby jsme si za slovo „lup“ nakreslili buď vlas a nebo lupičskou masku.
V některých případech mohl mít vliv i na výslovnost. Egyptština totiž, jako většina jazyků z té oblasti, ve své písemné podobě zachycovala pouze spoluhlásky. Samohlásky byly zachyceny jen zřídka a většina z nich ani neměla svůj písemný ekvivalent, takže determinativ mohl díky této vlastnosti hieroglyfického písma ovlivňovat i výslovnost.
Hranice jednotlivých skupin však nejsou nijak pevně vymezené a jeden znak mnohdy mohl v různých situacích sloužit jako fonogram a jinde zase jako ideogram.
Hieroglyfické písmo bylo velice složité na zápis, každý znak musel být velice precizně vykreslen, proto se postupem času objevila jeho zjednodušená podoba, která umožňovala rychlejší zápis na papyrové svitky či na střepy, které taky byly používány k zápisu. Tato podoba bývá označována jako písmo hieratické (kněžské).
Později však vnikl další varianta tohoto písma, která vznikla dalším zjednodušováním písma, a vzniklo písmo démotické. Tento systém již byl natolik jednoduchý (a vznikl v době kdy gramotnost byla vyšší bnež v předchozích dobách) takže se tento systém velice rozšířil, proto taktéž bývá označováno za písmo lidové.
Tyto nové písemné systémy však nikterak nevytlačily předchozí písma, která byla nadále používána. Původní a precizní hieroglyfy se používaly k náboženským textům vytesaných na zdech chrámů a hrobek, zatímco pro liturgické texty na papyrech se zpravidla používalo písmo hieratické (odtud také i jeho název). A písmo démotické (jak již napovídá i jeho označení) pak sloužilo i k všedním zápisům a záznamům obchodníků, řemeslníků a podobně.